F-16 Fighting Falcon

Mivtza Opera

dne 7. 6. 1981 v 10.00 h 16 pilotů Izraelského letectva zasedlo na základně Etzion k briefingu mise, kterou je možno považovat za jednu z nejvýznamnějších operací celé historie leteckých válek. Cílem bylo zničení iráckého atomového reaktoru Tammuz I. (starší název Ossirak) v Al Tawita u Bagdádu, který se již blížil svému zprovoznění.

Předcházejících přibližně 5 let se Izrael všemožně snažil tomuto projektu zabránit pomocí diplomacie a také zveřejňoval varování o své potenciální důrazné reakci. Dodavatelé z Francie a Itálie ovšem nátlakům odolali a realizace pokračovala. Ještě v procesu výroby zařízení došlo k sabotáži ve francouzské továrně a k zavraždění vědeckého vedoucího projektu, Egypťana.
Irácká oficiální prohlášení ohledně reaktoru Tammuz I. byla o jeho mírovém určení, nicméně francouzský 70MW reaktor Osiris byl typu Material Test Reactor. Toto zařízení sloužilo k testování vlivu radiace na různé materiály, takže v něm bylo také možno obohacovat uran. Palivem reaktoru bylo 12 kg 93% uranu a první várka byla dodána. Již tento materiál je přímo možno použít pro výrobu atomové zbraně, potřebné množství je cca 25 kg. Součástí projektu byl i druhý 1 MW Isis reaktor Tammuz II. Pro zajímavost, Irák měl výzkumný sovětský reaktor již od roku 1968, podobně jako Izrael nebo Irán.

Zpět ovšem k reaktoru Tammuz I. Předně Irák již disponoval vysoce kvalitním uranem v polovičním množství pro výrobu atomové zbraně, celkem bylo nasmlouváno 80 kg. Dále reaktor Osiris umožňoval provádět obohacování uranu a Irák v předchozích letech nakloupil po světě stovky tun uranové rudy a nízko obohaceného uranu. Atomové elektrárny ovšem neprovozoval a neměl důvod pro takové nákupy. A v neposlední řadě, zásadní součástí projektu byla italská továrna, která po jistých úpravách mohla sloužit k separaci plutonia.
Závěr byl proto jednoznačný, Irák buduje kapacity na produkci plutonia pro nukleární zbraně. Odhady zněly na 5-10 let pro získání potřebného množství 8-10 kg plutonia a následnou konstrukci celé hlavice. Tento potenciál Izrael, a některé další státy regionu, považoval za nepřijatelné riziko.
Dne 27. 9. 1980 jako první zaútočilo neúspěšně na reaktor Íránské letectvo. Také Izrael vyhodnotil letecký útok jako jednu z možností reakce a již více než rok před jeho provedením zahájil plánování. Jednotky vyčleněné pro případný útok začly s nácvikem 6 měsíců poté. Zničení reaktoru mělo provést 8 letounů F-16 pomocí dvojice 2000 lb pum, zálohu tvořily dva F-16, stíhací doprovod provádělo 6 letounů F-15. Na půl cesty k cíli se (pravděpodobně) nacházela dvojice záchranných vrtulníků CH-53.

V 16,01 h letouny F-16 vyrazily na svou 600 mil dlouhou cestu přes Jordánsko a Saúdskou Arábii. Zdroje uvádějí, že cestou tam let probíhal v nízké výšce, let zpáteční potom na výšce ekonomické a letouny se nesetkaly s žádným odporem. V místě cíle se vyskytovala pouze sporadická protiletadlová palba, která žádný z letounů nezasáhla. Neúčinnou protivzdušnou obranu je možno, dle některých zdrojů, přičíst aktivním rušičům, které vezly F-15. Pumy začly dopadat v 17,31 h a celý útok zabral pouhých 80 sekund, z 16-ti pum bylo 14 přímých zásahů. V 18,40 h se F-16 objevily zpět na Etzionu.

Tato operace je vyjímečná z mnoha důvodů. Akce se uskutečnila pouze asi rok po dodání F-16 do Izraele. Útok byl proveden ve značné vzdálenosti od základny, nepřátelské území neumožňovalo vzdušné tankování. Případná konfrontace F-16 s nepřátelskými letouny by pravděpodobně znamenala, že jim nezbyde palivo pro návrat, rezerva byla pouhých 15 min. Útok samotný byl pečlivě nacvičen, takže zabral minimální čas a piloti pomocí neřízených pum dosáhli vysoké přesnosti zásahů.
Význam akce spočívá v zabránění získání atomových zbraní režimu, který byl považován za nejnevyzpytatelnější v regionu a jeden z nejvyhraněnějších vůči Izraeli. Nikdy se nedozvíme co by, kdyby... Izrael ale zkrátka již od svého založení, až na výjimky, přistupuje k hrozícím nebezpečím preventivně a některé jeho kroky jsou velmi kontroverzní.
Ačkoli většina států se proti útoku veřejně rozhodně vyhradila, pro mnohé z nich bylo zničení iráckého jaderného programu jednoznačně pozitivní zprávou. Irán byl bezprostředně ohrožen vojensky, ostatně v době útoku probíhala mězi těmito státy válka. Politicky, ekonomicky a vojensky silný Irák ohrožoval pozici Saudské Arábie a do jisté míry i Sýrie a Egypta. Takže sice platilo "všichni proti Izraeli", ale to neznamenalo, že by neexistovala silná řevnivost mezi Arabskými státy. Mimochodem, v době útoku byl mezi Izraelem a Irákem formálně válečný stav, od posledního konfliktu nebyla totiž podepsána mírová dohoda.

Netz 107 je nejslavnější F-16, v roce 1980 se jako první dotkl izraelské půdy, během útoku na Tammuz jej pilotoval major Amos Jalin. A co je nejdůležitější, tři piloti na něm docílili dohromady 6,5 sestřelu, což je nejvyšší skóre na letounu tohoto typu. Roku 1995 byl letoun stažen z prvoliniové služby a přidělen k výcviku. Po svém vyřazení z provozu byl vystaven v roce 2015 na Hatzerimu.

A příště něco o veverkách...to jsem vám vyprávěl, jak černá pronásledovala zrzavou? To bylo strašnýýý!



Je zcela přirozené, že s rozvojem schopností zbraňových systémů (a nárůstem jejich ceny), klesají jejich provozované počty. Ve světě je ale spousta států, které zavádějí zbraně druhů, kterými dříve nedisponovaly. Je to zapříčiněno v první řadě dostupností techto zbraní - pokročilé naváděcí systémy byly dříve vyhrazeny pouze pro supervelmoci. Nicméně jsou státy, které začínají projevovat své ambice a jsou státy, které jsou těmito ambicemi ohroženy.
Kaliningradská oblast je území Ruska, které má velký strategický význam a je tam dislokováno hodně zbraňových systémů. Umístění protivzdušného systému S-400 nebo taktických balistických raket Iskander, které mají dosah hluboko do území okolních států, je potenciál, který nutí reagovat.

Je politicky nemyslitelné, aby ve státech sousedíchích s Kalinigradskou oblastí, byly umístěny americké systémy tvořící protiváhu uvedených zbraní. Polsko, které si to může ekonomicky dovolit, se proto rozhodlo rozsáhle modernizovat své ozbrojené složky, byť samozřejmě za vydatné pomoci amerického programu Foreign Military Sales. Důležitou výzbrojí polských letounů F-16 je klouzavá puma AGM-154C. O tommo systému se ještě nedá uvažovat v intecích plnohodnotné protiváhy ruských Iskanderů, nemá dolet pro bezpečný odpal mimo dosah S-400 a nemá dostatečnou předpokládanou schopnost překononat systém krátkého dosahu Pancir. Nicméně již příští rok mají začít dodávky výkonnějších AGM-158, které mají potenciál větší. Svým způsobem se proto dá o těchto zbraních uvažovat jako o strategických.

Máme tady polskou F-16 ověšenou z jednoho konce křídla na druhou, jak jsem chtěl. Ještě se musím zamyslet, zda jsem tam nedal zbytečně moc bandasek vzhledem k předpokládané misi.


První verze F-16, která od začátku byla navrhována s rozsáhlým vybavením izraelského původu. I když už dávno slouží modernější varianty, stále nebylo oficiálně potvrzeno, co si vlastně přesně tyhle vysavače vozí v hrbu. Jedná se o první seriovou verzi, která je vybavene tímto hřbetem, druzí byli Singapurci. V každém případě se nejedná o letouny cvičné, ale úderné. Svého času se říkalo, že Brakeet je, mimo jiné, vybaven pro úkoly SEAD a že toto vybavení jednomístné C ze stejné dodávky postrádají.
V této souvislosti se hodí zmínit, že stále čekáme na informaci, zda IDF/AF používá nějakou protiradarovou raketu. Po AGM-45 a 78 na A-4 a F-4 už 20 let nebylo pod izraelským letounem vidět raketu s pasivní RL hlavicí. Je možné, že potlačování PVO provádějí jinak. Je to pochopitelně možné...lokaci RL záření je možno provést palubními senzory (nebo UAV), koordináty předat do řízené bomby/rakety, ta je pomocí vlastního inerciálního řízení dovedena nad cíl a finální zaměření provede IR senzor. A nebo s pomocí GPS koordinátů. A možná SATCOM. Já si nicméně myslím, že Izraelcům by se proti víceúrovňové integrované PVO nějaká rychlá raketa s kombinovaným (včetně P RL) naváděním sakra hodila. Taková AGM-88E nabízí mnohem větší flexibilitu než kombinace nějakého UAV a podzvukového Popeye například. I když pochopitelně je drahá a nehodí se na tolik úkolů jako Pepek. V roce 2013 se objevila zpráva, že se poprvé jednalo o dodávkách HARMů, jak to dopadlo nevím.


<< main page <<